Předsmluvní odpovědnost v pracovněprávních vztazích

Předsmluvní odpovědnost v pracovněprávních vztazích

Od 01. 01. 2014 byl do českého právního řádu zakotven institut předsmluvní odpovědnosti při jednání o uzavření smlouvy, který předchozí soukromoprávní úprava postrádala. Výjimkou byly pouze některé skutkové podstaty předsmluvní odpovědnosti. Jmenovat lze například ustanovení o ochraně důvěrných informací sdělených si účastníky při kontraktačním jednání v § 271 tehdy platného obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“)[1] či odpovědnost za škodu způsobenou neplatností právního úkonu v ustanovení § 42 občanského zákoníku roku 1964 (dále jen „ObčZ“) a v ustanovení § 268 ObchZ.

V praxi se institut předsmluvní odpovědnosti objevil řídce též v judikaturní činnosti našich soudů. Příkladem lze jmenovat rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „NS“), sp. zn. 29 Odo 1166/2004, ze dne 11. 10. 2006, ve kterém NS uznal, že odpovědnost za škodu porušením předsmluvní povinnosti – neuzavřením smlouvy, vzniklou straně, která byla v dobré víře ohledně uzavření této smlouvy, může nést strana, která v poslední chvíli odmítne závazek uzavřít. Takovouto odpovědnost bylo možné dle NS opřít o „prevenční“ ustanovení  § 415  a ustanovení § 420 ObčZ. Za zmínku stojí taktéž usnesení NS, sp. zn. 25 Cdo 2863/2012, ze dne 28. 03. 2013, ve kterém se NS vyjádřil k zásadě smluvní volnosti. Dle NS lze chování potenciálního smluvního partnera, za situace, kdy jednání o uzavření smlouvy dospělo do stadia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena, a druhá strana ukončí jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla legitimní důvod, považovat za protiprávní jednání, jelikož nerespektuje zásadu smluvní volnosti a rovného postavení účastníků smlouvy.[2]

Ze shora uvedených důvodů proto bylo namístě stanovit v novém občanském zákoníku (dále také „o. z.“) následky porušení poctivosti v právním styku v případech, kdy někdo zahájí jednání o smlouvě s jiným jen na oko nebo v takovém jednání pokračuje, aniž má úmysl smlouvu uzavřít, anebo když jednání o smlouvě téměř uzavřené bez příčiny přeruší. Stejně tak je třeba pamatovat i na případy výměny informací směřujících k uzavření smlouvy stvrzujících, že výsledkem kontraktace bude smlouva, a osvědčujících zájem smlouvu uzavřít. Výměna informací, často důvěrné povahy, však zavazuje stranu, které byly sděleny, k udržení důvěrnosti tak, aby informace nebyly zneužity k tíži toho, kdo je poskytl. Porušení zásad poctivého jednání[3] při jednání o uzavření má vést k povinnosti nahradit škodu z toho vzniklou, případně k vydání bezdůvodného obohacení.

Na základě principu subsidiarity o. z. k zákoníku práce (dále také „ZP“) se institut předsmluvní odpovědnosti uplatní i při jednáních v rámci procesu uzavírání pracovněprávních smluv (pracovní smlouvy, dohod konaným mimo pracovní poměr, dohody o změně pracovního poměru či dohody o jeho rozvázání). Cílem této práce je zamyšlení nad možnou aplikací tohoto institutu v oblasti pracovního práva, praktickými otázkami jeho použitelnosti a poukázáním na některé nejasnosti, na které z největší pravděpodobností odpoví až judikatura NS.

Smluvní svoboda a předsmluvní odpovědnost v zákoníku práce

Zákoník práce je samostatným kodexem v oblasti pracovního práva, který je zákonem speciálním ve vztahu k občanskému zákoníku, z čehož vyplývá i jeho aplikační přednost před použitím úpravy občanského zákoníku. Tzn., že občanského zákoníku se využije pouze tehdy, bude-li samostatná pracovněprávní úprava dané oblasti/problematiky v zákoníku práce chybět. Výhodou této samostatné kodifikace by pak měla být především snazší přístupnost a srozumitelnost, především pro jeho aplikaci zaměstnavateli a zaměstnanci.[4] Nesmíme ovšem zapomínat, že ustanovení občanského zákoníku se na pracovněprávní vztahy použije způsobem, který je vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů.[5] Tzn., že v případě, kdy by byl daný institut v rozporu s těmito zásadami, k jeho aplikaci se nepřistoupí.

Skutkové podstaty předsmluvní odpovědnosti

Nový občanský zákoník rozlišuje několik případů, u kterých se uplatní institut předsmluvní odpovědnosti.[6] Obecně lze říci, že předsmluvní odpovědnost je postavena na principu dobré víry osob, jednajících o uzavření smlouvy. Ta strana, která nejedná v dobré víře, je pak povinna nahradit druhé straně škodu, vzniklou takovýmto jednáním. Autonomie vůle má svůj limit v podobě poctivého jednání obou smluvních stran. Níže se pokusím jednotlivé případy předsmluvní odpovědnosti aplikovat na praktické ukázky z oblasti pracovního práva, které potkávají nemalý počet zaměstnavatelů[7] a zaměstnanců.  Závěrem pak poukážu na problematiku určení rozsahu kompenzované škody.

Vyjednávání o smlouvě naoko

Dle ustanovení § 1728 odst. 1 o. z. „každý může vést jednání o smlouvě svobodně a neodpovídá za to, že ji neuzavře, ledaže jednání o smlouvě zahájí nebo v takovém jednání pokračuje, aniž má úmysl smlouvu uzavřít.“  Zákon na tomto místě předpokládá poctivost stran v kontrakčním procesu. Pokud z projevu jedné smluvní strany vyplývá zájem na uzavření určité smlouvy, ačkoli vůle k jejímu uzavření chybí, půjde o nepoctivé jednání, „jednání naoko“ a druhé straně, která důvěřovala takovémuto projevu, vznikne právo na náhradu újmy.[8] Cílem tohoto ustanovení je zamezit situacím, kdy jedna strana chce druhou stranu zmást či ji pozdržet v určitém jednání za účelem vlastního prospěchu. Vyloučen není ani zlý úmysl.

Jako modelový příklad č. 1 lze uvést situaci, kdy zaměstnavatel X, konkurent zaměstnavatele Y, zahájí jednání o pracovní smlouvě se zaměstnancem (špičkovým odborníkem), o kterého projevil zájem zaměstnavatel Y, a to na pozici, kterou má zaměstnavatel X již obsazenou. Snahou zaměstnavatele X je účelově znemožnit, popř. prodloužit možný nástup zaměstnance ke konkurenci. Zaměstnavatel Y je pod tlakem rychlého obsazení místa a na pozici přijme tedy jiného zaměstnance. Následně zaměstnavatel X ukončí jednání o uzavření smlouvy, jelikož svého cíle dosáhl. Znemožnil přijetí zaměstnance ke svému konkurentovi.

Jsem názoru[9], že v takovémto případě má zaměstnanec právo na náhradu škody, která mu vznikla jednáním zaměstnavatele X, jelikož nebýt nepoctivého jednání tohoto zaměstnavatele, došlo by k uzavření pracovní smlouvy se zaměstnavatelem Y.

Porušení informační povinnosti

V ustanovení § 1728 odst. 2 o. z. je účastníkům kontrakčního procesu uložena povinnost „sdělit si vzájemně všechny skutkové a právní okolnosti, o nichž ví  nebo vědět musí, tak aby se každá ze stran mohla přesvědčit o možnosti uzavřít platnou smlouvu a aby byl každé ze stran zřejmý její zájem smlouvu uzavřít.“ Na tomto místě dodávám, že informační povinnost nic nemění na stávající úpravě ochrany zaměstnance, jak ji zná zákoník práce.[10] Zaměstnavatel i nadále nesmí vyžadovat po zaměstnanci takové informace, které nijak nesouvisejí s výkonem práce (např. informace o sexuální orientaci, náboženství nebo těhotenství). Pokud některá ze stran poruší informační povinnost a druhé straně tímto vznikne škoda, uplatní se nárok na náhradu škody plynoucí z předsmluvní odpovědnosti.

Jako modelový příklad č. 2 lze uvést situaci, ke které v praxi dochází velmi často. Uchazeč o pracovní pozici sdělí při výběrovém řízení zaměstnavateli záměrně nepravdivé údaje o jeho dosavadních pracovních zkušenostech, znalostech a jiných předpokladech požadovaných zaměstnavatelem na danou pozici. Zaměstnavatel se rozhodne tohoto uchazeče přijmout. Posléze se ukáže, že řada tvrzených skutečností ovšem neodpovídá skutečnosti.

I v této situaci vzniká zaměstnavateli nárok na náhradu škody, která mu mohla vzniknout nečekanými výdaji na doškolení tohoto zaměstnance, popř. odložením realizace projektu, na který byl zaměstnanec nabírán jako kvalifikovaný odborník.

Ukončení jednání o smlouvě

V pořadí třetí případ předsmluvní odpovědnosti, se kterým je spojeno právo na náhradu škody, je upraven v ustanovení § 1729 odst. 1 o. z. Dle komentovaného ustanovení odpovídá za škodu ta strana, která bez spravedlivého důvodu ukončila jednání o smlouvě v situaci, kdy se již její uzavření jevilo jako vysoce pravděpodobné.

V praxi se bude jednat o případy, kdy u smluvních stran bude panovat shoda ohledně běžných náležitostí pracovní smlouvy, jakými jsou mzda a jiné odměny s výkonem práce spojené, náplň práce, pracovní doba nebo dovolená, a strany vyjádří vůli smlouvu uzavřít, avšak k uzavření přesto z vůle jedné strany nedojde. Stejně tak se předsmluvní odpovědnost uplatní v případech, kdy již pracovní poměr existuje, nicméně zaměstnavatel se zaměstnancem vyjednává změnu pracovní smlouvy, např. zvýšení mzdy nebo změnu pracovního poměru z doby určité na dobu neurčitou, k nimž nakonec zaměstnavatel nepřistoupí.

Klíčovou otázkou pak bude zajisté konkretizace spravedlivého důvodu a určení hranice, kdy se uzavření smlouvy bude jevit jako vysoce pravděpodobné. Odpověď na tyto otázky občanský zákoník neposkytuje, bude tedy zajímavé vyčkat na rozhodnutí NS, zda vnese jasná pravidla do určování odpovědnosti za porušení této povinnosti.[11]

Na modelovém příkladu č. 3 nastíním případ, kdy spravedlivý důvod pro ukončení jednání o smlouvě dán bude. Představme si situaci, která zde byla popsána v případě předchozím, tedy situaci, kdy uchazeč o zaměstnání uvádí nepravdivé a neúplné informace, které ale zaměstnavatel později zjistí z jiných zdrojů a právě tyto informace jsou rozhodující pro přijetí uchazeče na danou pozici. K přijetí zaměstnance samozřejmě z tohoto důvodu nedojde.

Jsem názoru, že za této situace svědčí zaměstnavateli spravedlivý důvod a zaměstnavatel je oprávněn ukončit jednání o uzavření pracovní smlouvy.

Zneužití získaných informací

Poslední případ, se kterým zákon spojuje nárok na náhradu škody z porušení předsmluvní odpovědnosti, je stanoven v ustanovení § 1730 o. z. Jedná se o situaci, kdy jedna ze smluvních stran prozradí nejen třetí osobě, ale i v případě bezdůvodného rozšíření informace jiným, důvěrné údaje nebo sdělení, které se strany dozvěděly v průběhu jednání o smlouvě. Komentované ustanovení navíc stanoví, že dojde-li k porušení této povinnosti a k obohacení prozrazující strany, je tato povinna vydat prospěch, který byl tímto nezákonným jednáním získán. Byť zde není výslovně zmíněno právo na náhradu újmy, nelze z této absence dovodit, že by zde nebylo, jelikož povinnost ochrany důvěrných informací je zákonnou povinností a při jejím porušení se uplatní právo na náhradu škody dle ustanovení § 2910 o. z. Zde jsem ovšem názoru, že limitace, která se aplikuje dle § 1729 odst. 2 o. z., nenalezne v případě této skutkové podstaty uplatnění.

Za důvěrné údaje nebo sdělení lze považovat takové údaje nebo sdělení, ohledně nichž z prohlášení druhé strany nebo okolností jednání o smlouvě vyplývá, že nesmí být druhou stranou zneužity či prozrazeny. Důvěrné údaje nebo sdělení nesmějí být použity v rozporu s účelem jejich poskytnutí.

Na tomto místě je zajímavé porovnat názory některých odborníků publikujících o pracovněprávní problematice. Většina z nich je za jedno, že tato část předsmluvní odpovědnosti nenalezne v pracovněprávních vztazích širší uplatnění, když poukazují zejména na to, že při jednání o uzavření smlouvy většinou nedochází k vzájemnému seznamovaní s citlivými údaji zaměstnavatele či zaměstnance.[12] Tento názor ovšem sdílím pouze z části. Souhlasím, že při jednání o uzavření nové pracovní smlouvy opravdu nedochází k vzájemnému sdělovaní důvěrných informací. Opakem ovšem může být situace, kdy již pracovněprávní vztah existuje a strany smlouvy jednají o jeho změně.

Jako modelový příklad č. 4 lze uvést situaci, kdy zaměstnavatel zvažuje zapojení svého stávajícího zaměstnance, se kterým je nad míru spokojen, do nového projektu, jenž obsahuje zcela novou obchodní strategii firmy. Tento pak využije nových poznatků a s vidinou lákavé finanční odměny předá tyto informace významnému konkurentovi.

Náhrada škody

Úskalí v případě předsmluvní odpovědnosti, nejen dle mého názoru, nalezneme nepochybně při určení rozsahu kompenzovatelné škody. Úpravu této otázky poskytuje ustanovení § 1729 odst. 2 o. z., dle kterého „strana, která jedná nepoctivě, nahradí druhé straně škodu, nanejvýš však v tom rozsahu, který odpovídá ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech.“ I když nový občanský zákoník na žádném svém místě nedefinuje obrat „ztráta z neuzavřené smlouvy“, lze za požití konfrontace s ustanovením § 2952 o. z., které člení škodu na skutečnou škodu a na to, co poškozenému ušlo, tedy ušlý zisk,[13] postupovat obdobně. Řada odborné veřejnosti tak dovozuje, že komentované ustanovení poskytuje pouze rozsahovou limitaci nahraditelné škody, nikoli však limitaci druhovou. Tzn., že vždy se bude poskytovat náhrada za skutečnou škodu a ušlý zisk[14] s tím omezením, že výše náhrady bude vždy limitována výši „abstraktního“ ušlého zisku.[15]

Zde tedy narážíme na první výkladový problém dané právní úpravy a vyvstává tak otázka, na jaké případy lze pravidla předsmluvní odpovědnosti použít?

Dle důvodové zprávy k novému občanskému zákoníku našel zákonodárce inspiraci v tzv. Gandolfiho evropském zákoníku smluv (Code europeén des contrats; CEC). CEC ve svém čl. 6 odst. 4 pojednává o rozsahu kompenzované škody, když oproti o. z., vymezuje limit pro náhradu škody druhově, a to jako marně vynaložené náklady a ztrátu obdobné obchodní příležitosti, tedy ušlého zisku. Dle CEC lze tak požadovat náhradu škody také v podobě ušlého zisku, nikoli jako dle o. z. jakéhosi „abstraktního ušlého zisku“ stanovit omezení její výše. Důvodová zpráva tak tuto odchylkou od CEC bez vysvětlení pomíjí, což je bezesporu nemalou chybou, která přinese v praktickém životě řadu komplikací a bude nutné vyčkat až na sjednocující úpravu pomocí judikaturní činnosti NS.

Uvážíme-li, že zde opravdu existuje jakási limitace ušlého zisku, bylo by možné komplikace[16] spatřovat především v nemožnosti aplikace předsmluvní odpovědnosti na takový okruh smluv, jejichž cílem není realizace zisku (např. státní správa, krajská a územní samospráva či církve).

Druhým problémem, který vyvstává při výkladu komentovaného ustanovení, je limitace škody při ztrátě z neuzavřené smlouvy v „obdobných případech“. I zde se jedná o matoucí ustanovení, které bude objasněno až rozhodovací praxí NS.

Náhrada škody v praxi

Na tomto místě se pokusím na shora uvedených modelových případech poukázat na další úskalí při určování výše náhrady škody. Bezpochyby bude záležet také na tom, zda poškozeným bude zaměstnanec nebo zaměstnavatel.

Modelový příklad č. 1 – jednání naoko

Vyčíslení škody bude záležet na řadě faktorů. Příkladem lze uvést výši slíbené mzdy, délku pracovního poměru (doba určitá/neurčitá) nebo náklady vynaložené na přijímací pohovor. Zapomínat nesmíme ani na limitaci dle § 1729 odst. 2 o. z.. Představme si tedy, že uchazeči byla přislíbena nadstandardní mzda ve výši 90.000,- Kč měsíčně a délka trvání pracovního poměru na dobu jednoho roku. V obdobných případech dosahují zaměstnanci mzdy ve výši 50.000,- Kč měsíčně. Ušlý zisk lze vyčíslit jako součin měsíční mzdy a délky pracovního poměru, tj. 12 x 90.000,- Kč. Celkem ušlý zisk 1.080.000,- Kč. Uchazeč o zaměstnání by mohl však požadovat pouze maximum, které by získal neuzavřením smlouvy v obdobných případech, tedy 12 x 50.000,- Kč, tj. 600.000,- Kč. Jaká výše by zde byla v případě smlouvy na dobu neurčitou, si netroufám předvídat. Dalším nárokem uchazeče by mohla být náhrada nákladů vynaložených na přijímací pohovor, jako skutečné škody, která zaměstnanci vznikla. Ani zde ovšem není situace jednoduchá, když dle NS[17], nelze obvykle vynaložené náklady považovat za skutečnou škodu, jelikož s takovýmito náklady je nutné vždy počítat, a náhrada škody se poskytne pouze v případě nákladů, které se této kategorii vymykají.

 

 

 

Modelový případ č. 2 – porušení informační povinnosti

K faktorům pro vyčíslení škody náleží dle zvolené varianty, výše nákladů na proškolení pracovníka, popř. ztráta v podobě ušlého zisku z důvodu nerealizování zamýšleného projektu.

Ztotožníme-li se s výkladem, který navíc zaujímá většina odborníku, kdy bude záležet na tom, zda zaměstnavateli ujde protiprávním jednáním zisk, tak pouze u druhé varianty lze uvažovat o tom, že zaměstnavateli z důvodu porušení pravidel předsmluvní odpovědnosti bude příslušet právo na náhradu škody, když z důvodu nerealizování nového inovačního projektu nerozmnoží svůj majetek. Jak se bude ovšem ušlý zisk vyčíslovat, potažmo jak se bude porovnávat k obdobným případům, kdy takovýto projekt může být unikátní, si opět netroufám předvídat.

V řadě případů ovšem zaměstnavatelům žádný zisk neujde, jelikož situaci bude možné řešit náhradním způsobem (najmutím externisty, práce přesčas ostatních zaměstnanců, apod). Takovýto zaměstnavatelé budou vyloučeni z okruhu osob, které budou uplatňovat náhradu škody.

Závěrem

Upravit předsmluvní odpovědnost bylo zajisté žádoucí. Podoba, která se však tomuto institutu dostala, obzvláště pak určování výše náhrady škody, nebyla zákonodárcem zvolena příliš šťastně. Jsem tak názoru, že se žádná velká revoluce v procesu uzavírání nebo změn pracovních smluv konat nebude a tento institut bude v pracovněprávní oblasti užíván jen zřídka. Obzvláště za situace, kdy ZP zná rozvázání pracovního poměru ve zkušební době. Stejně tak tomu bude s vyčíslováním vzniklé škody, kdy v řadě případů ušlý zisk nenastane a smluvní straně, obzvláště zaměstnavatelům, nárok na náhradu škody nebude příslušet. Vedle toho vyvstává také otázka, zda subsidiární použití ustanovení občanského zákoníku o předsmluvní odpovědnosti nebude v rozporu se základními zásadami pracovněprávních vztahů.

Nezbývá tedy vyčkat, zda se institut předsmluvní odpovědnosti nedočká novelizace, kterou by si zajisté zasloužil, popř. zda předsmluvní odpovědnost nebude samostatně upravena v zákoníku práce. Prozatím nám nezbývá nic jiného, než vyčkat na judikaturu Nejvyššího soudu, která by na řadu otázek mohla přinést odpověď.

[1] Zákon č. 513/1991 Sb. Zde byla koncepce plně přejata do občanského zákoníku.

[2] Závěry NS jsou aplikovatelné i za účinnosti nového občanského zákoníku.

[3] § 6 o. z.

[4] ŠTEFKO, Martin. Pracovní právo v kontextu občanského práva. Analýza limitů podpůrné působnosti obecného občanského práva v pracovněprávních vztazích. Praha: Auditorium, 2012, s. 25.

[5] § 1a ZP

[6] § 1728 – 1730 o. z.

[7] Na schůzkách personalistů pořádaných  např. LMC či Business Brunche PhDr. Františka Horníka je stále více aktuálním tématem řešení otázky, kdy kandidáti mnohdy odmítají pracovní nabídky „hodinu“ před dohodnutým termínem podpisu pracovní smlouvy či se, v tom horším případě, k podpisu pracovní smlouvy bez omluvy vůbec nedostaví, či ještě hůře, pracovní smlouvu dokonce podepíšou, ale v den nástupu do práce se vůbec neobjeví.

[8] Komentované ustanovení neobsahuje na rozdíl od § 1729 odst. 2 o. z. žádná pravidla ani limitace pro určení výše újmy. Dle beckovského komentáře i zde dochází k povinnosti nahradit újmu v důsledku nepoctivého jednání při uzavírání smlouvy, kdy tato uzavřena nebyla. V těchto případech se tak fakticky také uplatní stejné omezení jako v ustanovení § 1729 odst. 2 o. z. To samé bude platit i u odst. 2 § 1728 o. z.

[9] Stejný názor sdílí řada odborníků, kteří se k dané problematice v posledních rocích hojně vyjadřovali.

[10] Podobně Randlová, N.; Hořejší, L. Nový občanský zákoník v personální praxi. Personalistika a pracovní právo. LINDE Praha a.s., 2013, č. 12, s. 3.

[11] Stejně tak odborná veřejnost. Např. Macek, D.

[12] Např. JUDr. Tereza Erényi, LL.M. nebo Mgr. Daniel Vejsada.

[13] Podobně také JANOŠ, R. Předsmluvní odpovědnost de lege lata a de lege ferenda. Právní fórum, 2011, č. 8, s. 348.

[14] Dle NS soud lze ušlý zisk definovat jako „rozmnožení majetku, ke kterému vlivem porušení povinnosti nedošlo, ačkoli by k němu při pravidelném běhu věcí došlo.“ Např.: rozsudek NS ze dne 13.11.2012, sp. zn. 28 Cdo 5171/2008.

[15] Podobně také MATULA, Z. K některým aspektům předsmluvní odpovědnosti dle nového občanského zákoníku, www.e-pravo.cz, 12. 09. 2013.

[16] Stejně tak Matula, Z.

[17] Rozsudek NS ze dne 11.10.2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004.